IIII. KNIHA: SMYSLNOSTI

1. Kapitola: UNIVERZUM

Jen s obtížemi se při pohledu do vesmíru ubráníme pocitům bezmocnosti. Při uvědomění si nekonečnosti prostoru a velikoti vesmírných těles v porovnání s naší, stejně i při uvědomování si toho co skutečně víme a toho, co vědět smíme. Jak a proč byl vesmír stvořen, je či není to něčí úmysl? A je-li, co si pak máme myslet o jeho povaze? Jsou různé názory na původ vesmíru, proberme ty nejdůležitější z nich. První je pohled ryze materialistický, totiž ten že vesmír prostě je a děje v něm probíhají tak nějak náhodou. Druhý je ten, že je to dílo bohů a my v něm máme nějaký úkol. Pokud je to pouhá výslednice sil, pak je pozoruhodné, že vzniklo cosi jako život, navíc sebe sama ba i celého vesmíru si uvědomující. Ovšem je-li to dar všemohoucí instance, proč je to taková hrůza? To věčné pachtění se za potravou, stezkou krvavou. Nám to jaksi připadá, že dokonalost je to pouze relativní a že všemohoucnost je to pouze co do možností, tedy za určitou cenu.
Vezmeme-li v potaz počátek našeho časoprostoru jako Velkou Explozi, naše bytí v něm od oka uprostřed a konec jako zhroucení hmoty do sebe sama, pak jakoby z ničehonic nám připadá vesmír jako hledání rovnováhy dvou zásadně protikladných sil (až do extrému protivných), které však jakoby toužebně hledali pomyslnou rovnováhu mezi nimi, která však možná ani není možná.
To nás přivádí na otázku, které to vlastně síly jsou a jaká je jejich povaha.. Stejně jako jsou dvě možnosti.. zda-li je vesmír dílem sebevědomé vůle nebo prostá existence, vytane nám otázka, zda je prostor a hmota jedna a tatáž energie, jenž se může zhroutit do své absolutní formy, nebo je hmota a její formy jen velká proměnná ve zcela neměnném prostoru. To první by umožňovalo další spekulace, to druhé ovšem jen podivení se nad náhodností našeho vlastního bytí. Nicméně obě varianty umožňují si představit časoprostor jako stále se opakující cyklus expanze energie, jejích hmotný projevů a konečné zhroucení se jako neměné vyrovnávání protikladných sil, totiž sil přitažlivých a sil protivných ( při odmyšlení si individualizujících forem si to lze představit jako ucelený tvar.. ) přičemž princip rovnováhy jako ..ač v druhém případě jako nedosažitelné.., přece jen utvářející veličinu.
Tak jako vzniklé protony hned hledějí najít svůj protipól - elektron, tak i atomy kompenzují přebytek náboje za vzniku molekul. V závislosti na vnitřní energii vzniklé látky nabývají různých skupenství a mají dále vliv na široké okolí. Vlivem celkové přitažlivosti - gravitace - vznikají obrovská tělesa. Skoro se už zdá, jakoby se energie snažila spojit do jednoho jediného kompaktního celku. V představě spojení se i s prostorem tedy do jednoho MegaNeutronu.. jinak do jednoho jediného bodu - MegaProtonu, za vzniku opačného pólu - prostoru. Ať už je to děj úmyslný .. a my v něm plníme funkci napŕíklad tu, že veskrze naše vědění i génius vesmíru si je vjedom všeho bytí.. Nebo jsme jen jedinećnou hŕíčkou přírodních sil, přesto rovnováha je pojem značně rozhodující. Ukazuje totiž způsob jak proti sobě působící síly mohou nejlépe existovat. Zdá se totiž, že vznikem jedné rovnováhy jakoby se porušila jiná. Následkem je například rozdělení přetlakovaného MegaProtonu do nekonečna malých částic - protonů, což způsobuje ovšem jejich neuvěřitelnou nestabilitu, proto se vytváří elektrony. Ve vzájemném působení sice dosáhne energie relativní rovnováhy, ale vzniká vzájemné tření - teplo- vnitřní energie atomů, a ani tak není energie v klidu. Teprve kompenzací 2 elektronů a 2 protonů dochází jakés takés harmonické formě a obrovský potenciál uvolněné energie může spokojeně (harmonicky) zářit až do svého vyčerpání. Pak se ovšem zase dostanou ke slovu síly přitažlivé a ti nahromaděním se na sebe snad rozbijí individuální atomy za vzniku ohromného množství energie. Čili, je-li v klidu vnitřní energie, podléhá vnějšímu tlaku a naopak, je-li vnější forma ustálená, je vnitřní ve vzájemném tlaku. Harmonie mezi těmito silami je možná mnohým způsobem, někdy značně destruktivním. Proto hledání optimálního řešení je z hlediska vesmíru fatální, ovšem z hlediska jeho jednotlivých částí (například nás) daleko fatálnější.
Kdybychom opustili tento model a představili bychom si, že jsme stvořeni úmyslně všemohoucím a vševědoucím géniem, samozřejmě si uvědomujícím sebe sama, asi bychom si nemysleli, že je to někdo dobrý. Spíše bychom si museli myslet, že je to pěkný zvrhlík a že se nejspíš dobře baví. I kdybychom pŕipustili nějakou tu myšlenku o tom, že ho část jeho stvoření přestala poslouchat, musely bychom se pousmát nad představou jeho všemocnosti. A kdybychom se zamysleli nad tím, že teprve dochází k boji, který rozhodne zda se lidstvo obrátí k němu nebo k odpadlíkům a on milostivě ponechává vše na svobodné vůli svých stvořeníček, zase by se objevila otázka jeho vševědoucnosti. V nejlepším případě si lze představit onu bytost jako velice schopnou a velice moudrou, ale též zápolící sama se sebou.. Jen v případě vícera géniů - sobě více méně rovných - ne naprosto uvědomělých - a své vlastní zájmy hájících, například dvou bratrů draků, jsme si schopni představit génie vesmíru jako bytosti živé. To už by se nám zamlouvala představa bohyně, která se ze všech svých sil snaží zvládnout své protichůdné tendence, aby dosáhla své harmonie, ke které potřebuje snad i nás. Docela se mi jednu dobu zamlouvala představa bohyně v jejímž lůnu, fyzickém časoprostoru, se odehrávají děje bez kterých by nebylo možné možné, aby si uvědomovala svůj orgastický pocit ze sebe sama. Proto by bylo v jejím zájmu, aby proti sobě působící síly - její srdce - tepalo co nejharmoničtěji a její jednotlivé mozkové buňky - naše vlastní mysli - prožívali co nejblaženější pocity. V jejím případě není ovšem možné cokoli. Její relativní všemohoucnost sebou přináší i problémy, které je nutno řešit. K tomu nám osobně pomáhá vysíláním svého poselství, svého zákona, nebo spíše rady, a vše ostatní již ponechává na nás.
Měl jsem takový zvláštní dojem jakoby celá galaxie, od počátku až do konce tvořila její tělo, přičemž naše planeta, spolu s pomyslnou podobnou planetou na druhé straně galaxie byly její oči a naše osudy byly její vlásky. Ona sama by se vzhlížela a obdivovala. Na naše trápení se dívala soucitně a povzbuzovala nás k dalšímu a dalšímu úsilí, totiž rozvoji sebe sama, z čehož má prospěch i ona. V poslední době se mi ale zdá vesmír čím dál více bez vlastního vědomí. Tím více si však vážím jedinečnosti - unikátnosti - naší existence. Zdaleka to též neznamená, že síly vesmíru nelze využívat a užívat jich k vlastnímu i všeobecnému prospěchu. Konec konců motivy vyrovnanosti, síly, blahobytu i etické čistoty jsou mocné a působivé tak jako tak.

A propó..: ..ještě jedenkráte se vrátím k všemocnosti a vševědoucnosti "majitele duší"..: Znám také jednoho co je Vševědoucí - musí míti wždy pravdu.. a též i je tak dobrý.., jedině dobrý a ze všech nejlepší, že si může dovolit Vše!! ..mluvíme o řediteli Sdružení Sociálně Slabších Satanistů .. Hellmistru Willibaldovi I. Jiřím Valtrovi, též řečením Bellebuzz.-) .. známém pedofilním sadistickém homosexuálovi!! Smrt mu, ..stejně jako i jakékoli představě Jediného Dokonalého Boha - vždy je to Satan, ..jen On je totiž Jedině On!!!


[ZP5!]